Občerstvení na konečné

Před dvěma lety vyjel z klíčovské provozovny Dopravního podniku hlavního města Prahy jeden autobus, který se odlišoval od všech ostatních. Uvnitř měl místo sedadel pro cestující lednice, propan-butanové vařiče, sporák, pár malých pultů-stolečků a sedačky, zvenčí nápis „Pojízdná jídelna“.
Když v dopravních podnicích přemýšleli, jak zajistit řidičům na konečných stanicích autobusů i tramvají aspoň nějaké menší občerstvení, přišli s nápadem: Vezmeme starší autobus po generální opravě, upravíme ho na jakýsi pojízdný bufet, zásobovat ho budou naše sociální služby a uvidíme, jak se osvědčí.
Řidičem, kuchařem, číšníkem i pokladním v jedné osobě v tomhle pojízdném „pokusném králíkovi“ se stal dlouholetý zaměstnanec DP – taky řidič. To mělo obrovskou výhodu.
„Jako šofér moc dobře vím, jak člověku „bodne“ takhle v parném létě studená limonáda, jak si v několikaminutové pauze mezi jízdami pochutná na klobásce či sušenkách, jak přijde k dobru hrnek kávy, když začne pociťovat únavu,“ říká Vladimír Šulák a pokračuje: „Proto se mi tenhle nápad tak zalíbil a snažil jsem se objet co nejvíce „štací“ – od konečné na Jižním Městě až po Malešice, abych mohl obsloužit co nejvíce lidí. Není třeba dodávat, že k tomu často pracovní doba nestačila…
Nabídka pojízdné jídelny byla poměrně pestrá – několik druhů limonád, káva, čaj, uzeniny, cukrovinky. V jídelníčku nikdy nechyběla teplá polévka nebo guláš, občas se objevila i mražená jídla. Ale s těmi neměl V. Šulák nejlepší zkušenosti. Jednak vždycky na skladě nebyla, jednak sortiment byl poměrně omezený a hlavně – řidiči je chtěli tak dvakrát – třikrát, potom už o ně neměli zájem.
Experiment s pojízdnou jídelnou se osvědčil. A tak počátkem loňského roku přibylo pět dalších. Mají svá stálá stanoviště s pevnou prodejní dobou na jedenácti konečných stanicích, zajíždějí také do některých garáží a dílen. Řidiči si na ně brzy zvykli, vyhlížejí je, když se někdy po cestě zdrží. Navštívili jsme dvě z nich, abychom se přesvědčili na vlastní oči, jak to v takové pojízdné jídelně chodí.
První zastávka byla na konečné stanici Lovosická na Proseku – právě u „veterána“ V. Šuláka. Během naší návštěvy si sem zaskočilo šest řidičů, kteří si mohli vybrat ze čtyř druhů uzenin, tří druhů limonád, dát si zabijačkovou polévku či aspoň kávu nebo čaj. „Práce je plno, denně obsloužím kolem sedmdesáti zákazníků,“ říká V. Šulák.
Stejný počet řidičů přichází denně do jiné pojízdné jídelny, kterou jsme navštívili na jejím stanovišti na konečné Bohnice – Jih. Nejprve čteme na tabuli její nabídku – jídelníček se příliš neliší: zase několik druhů klobás, ovšem v různých variacích (pečené vuřty, vuřty s cibulí), ovarové koleno, sýry, paštiky. Samozřejmě nechybí káva, čaj, limonády.
„S těmi byly v létě potíže“ vzpomíná její řidič A. Chocholouš. „Nešly mi totiž ledničky, a tak jsem denně jezdil na Štvanici pro led do vaničky, aby limonády kluky opravdu osvěžily.“
Obětavost, ochota, radost z práce – to platí pro všech šest řidičů, kuchařů, atd. z pojízdných jídelen. Jenže není ještě ani zdaleka všechno tak ideální, jak se až dosud mohlo z našeho povídání zdát. Protože… „Řidiči často nemají vůbec kdy sem zaskočit“, říká A. Chocholouš. „Okamžitě se na konečné otáčejí a jedou zase nanovo. Někteří si ve spěchu dají pár loků limonády, zhltnou vařící kafe anebo si objednávají, co jim mám připravit, až se příště vrátí.“ Jinde si řidiči stěžují, že prodejní doba jídelen jim naprosto nevyhovuje – bývají na konečných nedlouho po tom, co nastoupili směnu, takže se najedli doma, anebo, jak již bylo řečeno, nemají ani čas si tam dojít. Také technický stav některých autobusů a jejich zařízení není zdaleka nejlepší. Stává se, že prostě odmítne jet, ze tří ledniček mrazí jen jedna apod.
Přes všechny tyto potíže se Dopravním u podniku experiment s pojízdnými jídelnami podařil. Bude jen třeba dořešit tyhle nezbytné „maličkosti“, aby spokojenost byla úplná. Už se uvažuje o prodloužení prodejní doby, která by měla být sladěna s potřebami řidičů. Také bude postupně obnovováno zařízení autobusů-jídelen a počítá se s tím, že se jejich park rozšíří o další vozy.

Vlasta Grebeníčková, Svobodné slovo, 19. února 1983